Když se google kamera zanoří do kopců
Většina lidí používá Street View, aby si našla cestu, zkontrolovala novou kavárnu nebo se jen nostalgicky podívala na dům z dětství. Já v něm trávím hodiny úplně jinak. Sleduju, jak města dýchají skrze svá schodiště. A nemyslím ty v obchoďácích nebo podchodech. Myslím ta venkovní, ta co se hadí po svazích, šplhají mezi domy a parky, nebo se naopak tiše ztrácejí v úzkých uličkách.
Schodiště ve městech na kopcích nejsou jen dopravní infrastruktura. Jsou to vyprávění o tom, jak se lidé přizpůsobili terénu, o vrstvách času, o zapomenutých zkratkách i o tom, jak se z nutnosti stala architektura. Stačí se jen na chvíli zastavit (virtuálně) a podívat se na ně jako na postavy v příběhu.
Od starých kamenných desek k betonovým labyrintům
Když scrolluju po městech jako je Porto, Lisabon nebo San Francisco, na první pohled mě uchvátí ta různorodost. Ne ale ta turisticky omletá, jako třeba slavné Lapa do Nery v Lisabonu. Zajímá mě ta všední. Třeba betonové schodiště v zapadlé části Štýrského Hradce, které je tak úzké, že se dva lidé nevyhnou. Není na žádné pohlednici, ale je tam přes padesát let. Jeho obruby jsou obroušené deštěm, stupně nerovné od soli a každoročního mechu. Street View ukáže i detaily, které byste při procházce přehlédli — praskliny, graffiti na zdi vedle, nebo uschlou trávu, která se prodírá škvírou mezi asfaltem a kamenem.
Zajímavé jsou i ty, kde se architekt musel vyrovnat s prudkým svahem. Někde je to série krátkých ramen s odpočívadly, jinde jedno dlouhé táhlé, skoro nekonečné. Třeba v Barceloně, v čtvrtích jako Gràcia nebo Carmel, jsou schodiště tak strmá, že když na ně koukáte kamerou zespoda, připadá vám, že vedou přímo do nebe. A přitom kolem nich stojí normální bytovky, na jejichž balkonech lidé suší prádlo. Kontrast technologie (Google auto s kamerou) a naprosté všednosti je fascinující.
Zapomenuté spojky versus turistické tahy
Co mě baví nejvíc, je kontrast mezi schodišti, která jsou součástí turistických map (a mají zábradlí, osvětlení a lavičky), a těmi, která jsou jenom spojnicí pro místní. Třeba v Praze na Letné. Každý zná to hlavní, široké od metra k hradčanské. Ale pak jsou tam ty postranní, úzké, betonové, vedoucí mezi starými vilkami. Na Street View u nich často není ani chodník na konci. Jen tráva a plot. Kdyby tam člověk bydlel, chodil by tudy každý den. Pro turistu je to jen průrva v mapě.
A všimli jste si, jak moc se liší materiály?
- Kámen: Staré městské čtvrti, historická centra, často s nepravidelnými výškami stupňů. Kdo na nich neumí chodit, brzy pozná.
- Beton: Poválečná zástavba, panelové sídliště. Uniformní, odolné, ale často bez duše. Někde ho ale místní oživili květináči nebo nástěnnými malbami.
- Dřevo: Méně obvyklé, spíš v parcích, nebo v přímořských městech, kde je vlhko. Street View na nich ukazuje, kde se dřevo začíná drolit.
- Kov: Moderní konstrukce, často jako mosty nebo lávky, schodiště pro pěší nad silnicí. Jejich výhodou je lehkost, nevýhodou skřípání a rosení v zimě.
Když se schodiště stane jevištěm života
Street View je skvělý nástroj, protože vidíte, co se kolem schodiště děje. V italských městech tam na nejnižším stupni vždycky někdo sedí, jí zmrzlinu nebo si povídá. V Japonsku jsou schodiště často tak čistá, že byste se na nich mohli najíst, ale také jsou tam často zábradlí a madla, která pomáhají starým lidem. V německých městech jsou schodiště v parcích často lemovaná živými ploty, jako by se architekt snažil tu tvrdou linii schovat do zeleně.
A pak jsou ta, která působí opuštěně. Na periferiích, v průmyslových zónách, kde betonové stupně zarůstají křovím a Street View ukazuje, že je tam možná naposledy někdo šel před třemi lety. Je na tom něco smutného, ale zároveň poetického. Je to jako byste našli starou fotografii v