První setkání s virtuálním štěkotem
Bylo horké odpoledne, venku přes třicet a já jsem seděl u počítače s pocitem, že bych měl jít ven, ale tělo mělo jiný plán. Místo procházky jsem otevřel Street View a začal bloudit po pražských ulicích. Najednou, na rohu u Riegrových sadů, jsem narazil na něco, co mě zastavilo – malá miska na zemi, připevněná k železnému sloupku, vedle ní cedulka s nápisem „Pití pro pejsky“. A kolem, v digitálním obraze, žádný člověk. Jen suchá dlažba a ten detail, který byste normálně přehlédli.
Začal jsem klikat dál. A víte co? Street View je vlastně skvělý nástroj, jak objevovat nejen cizí města, ale i tyhle drobné, skoro neviditelné projevy lidskosti. Místa, kde někdo – anonymní dobrovolník nebo městská část – myslel na to, že i zvířata mají žízeň.
Proč mě to vůbec chytlo?
Možná je to tím, že sám mám doma psa, kterého vodím na procházky, a vím, jak je těžké najít v parnu zdroj vody. V parcích jsou fontánky, ale ne vždycky mají misku dole. A když běžíte s mokrým jazykem a psí dech zrychlí, každá kapka je dar. Street View mi tak vlastně poskytlo mapu skrytých oáz. Koukám na roh ulice, kde jsem stokrát prošel, a teď vidím, že tam vlastně ta pitka je – jen jsem ji nikdy neviděl, protože jsem se díval na telefon nebo na oblohu.
A víte, co je na tom nejvtipnější? Že si připadám jako detektiv. Sedím v obýváku, v ruce termosku s kávou, a projíždím ulice Štěrbohol nebo Libně. Hledám ty malé modré nebo zelené misky, někdy i improvizované – třeba starý hrnec přivázaný provázkem k zábradlí. Každá je příběhem. Někdo ji tam dal, možná po vlastní zkušenosti, když jeho pes málem zkolaboval žízní.
Co všechno Street View odhalí
Nejvíc mě baví, když najdu pitko, které je na snímku z roku 2019, a pak posunu časovou osu na 2023 a ono je pryč. Nebo naopak – nové, zářivě bílé, s plastovou miskou, která ještě nemá ani škrábanec. To už je jako sledovat seriál. Třeba v parku na Letné: v jednom záběru tam stojí stará kamenná kašna s vodou, v dalším (o dva roky později) je suchá a kolem ní jen suché listí. Fakt mě to mrzí. A hned mám chuť napsat radnici, ať to opraví.
- Pítka pro psy – ta oficiální, s nápisem „Psi“ nebo s obrázkem tlapky, bývají často u restaurací nebo na náměstích.
- Improvizované misky – nalézám je hlavně na periferii, kde lidi přivazují ke stromům nebo k plotům. Někdy jsou i s cedulkou „Pro kočky a ježky“.
- Fontánky s dvojitým výtokem – v centru města, kde horní tryska je pro lidi a spodní miska pro zvířata. Street View je ukazuje krásně z boku.
Technická zajímavost: jak na to?
Když chcete sami pátrat, stačí v Street View zapnout satelitní vrstvu nebo využít časovou osu. Nejlepší je projíždět ulice v režimu „pěší“, protože auto Street View často míjí boční vchody nebo zákoutí, kde se pitka schovává. A pokud máte štěstí, narazíte na místo, kde se voda právě třpytí – slunce ji na snímku udělá skoro jako živou.
Jeden tip: zaměřte se na lokality u psích parků nebo u veteriny. Třeba u polikliniky na Bulovce jsem našel dvě pítka během deseti minut virtuální chůze. Z toho jedno bylo úplně schované za keřem, naživo byste ho nikdy neviděli.
Emoce z vedra a virtuální osvěžení
Je zvláštní, jak vás může zahřát u srdce, když na monitoru zahlédnete misku s vodou. Sedíte v klimatizované místnosti, ale v hlavě máte ten psí pohled, když se pes napije – jak se mu oči zavřou blahem. A já, člověk, který nikdy nebyl u toho, si teď připadám jako součást té chvíle. Street View mi ukazuje nejen architekturu a ulice, ale i tichou solidaritu mezi lidmi a zvířaty.
Možná to zní jako šílenství, ale teď plánuju výlety podle těchto virtuálních objevů. Mám mapu, kde jsem si zaznačil pět pítek, o kterých jsem nevěděl. Až vyrazíme s psem na procházku, půjdu přímo