Proč zrovna autobusová nádraží?
Přiznám se, že mám takovou zvláštní zálibu. Když večer nemůžu usnout, místo počítání oveček zapnu Street View a “projíždím” se po autobusových nádražích celého světa. Zní to divně? Možná. Ale je to fascinující okno do duše každé země. Zatímco letiště jsou sterilní, vybydlené koridory, autobusák je syrová realita. Místo, kde se mísí cestující, spěch, vůně smažených brambůrků z automatu a často i beznaděj. A přesně to na tom miluju.
Naše česká klasika: beton, zelená ocel a “teplo”
Když se prokliknu na Florenc v Praze, hned vím, kde jsem. Ty zelené ocelové konstrukce, ty betonové desky, které pamatují léta, kdy se tu točily vozy Karosa. Je v tom zvláštní kouzlo. Není to hezké, ale je to naše. Street View mi ale umožní podívat se dál, třeba do Brna na Zvonařku, nebo do toho ukrutně smutného terminálu v Ústí nad Labem. Člověk by řekl, že to je jen místo, kde čekáte na spoj, ale když se rozhlédnete, vidíte tu historii. Ty nápisy “ČSAD”, ty prosklené výlohy, kde kdysi bývala kantýna. Je to skoro jako muzeum socialismu pod širým nebem, jen s horší kávou.
Asie: Disciplína, neon a pach provozu
Pak skočím do Japonska. Ósaka, nádraží Namba. Když to porovnám s Florencí, je to jako přestoupit z trabantu do mercedesu. Street View ukazuje perfektně značené zastávky, neskutečný pořádek a lidi, kteří stojí v přesně vyznačených frontách. Všude samý automat na lístky a digitální tabule. Je to ukázka efektivity, ale přijde mi to trochu jako včelí úl. Chybí mi tam ten bordel, ten život. Ale pak se podívám do indického Dillí a mám to. Autobusové nádraží Kashmere Gate. Tohle je tepající srdce. Street View nestíhá, auta, rikši, krávy, lidé. Všechno se to míchá dohromady. Nádraží samotné je často jen oprýskaná hala, ale ten chaos má energii. Je to syrové, hlučné, špinavé a krásné. A ten kontrast s japonskou precizností mi vždycky vyrazí dech.
Jižní Amerika: Barevný chaos s notnou dávkou improvizace
Moje srdce ale nejvíc tluče pro Jižní Ameriku. Vezměme si třeba peruánské nádraží v Cuscu. Ne to hlavní, ale to, odkud jezdí minibusy do Sacred Valley. Street View tu často končí u výjezdu z města, ale když se prokliknete blíž, uvidíte neskutečné. Autobusy, které vypadají, že je namaloval Picasso – každý kus plechu je jiná barva, polepený samolepkami svatých, nápisy jako “Dios es amor” nebo jmény řidičů. Nikde žádný jízdní řád, jen pán s křikem, který vás nacpe do vozu. Stejně jako v Indii, je to o improvizaci. Všichni se znají, koordinují se, vytváří se přirozený řád. A uprostřed toho všeho stojí stánek s empanadas a džusem. Je to nádraží, které voní koriandrem a naftou.
Západní Evropa: Skleněné krabice a pořádek za každou cenu
Abych nebyl jen nostalgický, musím se podívat třeba do Německa. Berlín, ZOB (Zentraler Omnibusbahnhof). To je přesný opak. Obrovská skleněná hala, všechno čisté, přehledné, nacpané k prasknutí FlixBusy a studenty. Je to funkční, ale připomíná mi to nákupní centrum. Chybí tam ta osobnost, ten punc autenticity. Když jedete z Prahy do Mnichova, vystoupíte tam a máte pocit, že jste v jakékoliv moderní evropské metropoli. Všechno je stejné, od informačních tabulí až po design laviček. Je to sice příjemné, ale je to takové… sterilní. Na rozdíl od třeba nádraží v Barceloně, na Estació del Nord, kde se mísí stará cihlová architektura s moderním provozem. Tam je to symbióza.
Co mě na tom všem baví nejvíc?
Paradoxně mě na tom nejvíc baví detaily, které Street View nezachytí. Ten zvuk. Ruch v Hanoji, kde řidiči neustále troubí, aby dali vědět, že jedou. Ticho v norském Bergenu, kde na zastávce čeká pár lidí v nepromokavých bundách a nikdo nemluví. A pak ten pach. Já vím, že Street View vonět neumí, ale já ho cítím. Moč, naft