Proč mě to vlastně začalo lákat?
Pamatuju si, jak jsem jednou večer scrolloval na YouTube a narazil na video nějakého kluka, co prolézal opuštěný panelák v Pripjati. Říkal jsem si – no dobrý, další ruina. Jenže ono to ve mně zůstalo. Ten pocit, že se díváš na místo, kde před třiceti lety někdo vařil kafe, děti si hrály na chodbě a v kuchyni ještě visela utěrka. A teď? Ticho. Prach. A jenom ty. No a pak jsem objevil Google Earth a street view. A hele – nemusíš tam ani jet.
Kde všude se dá dneska virtuálně toulat?
Nejde jenom o Černobyl. To je taková klasika, každý to zná. Ale co třeba tady:
- Hashima (Japonsko) – betonový ostrov na jihu. Kdysi tu těžili uhlí a žilo tu přes 5000 lidí. Dneska jen šedé krabice, rozpadlé střechy a výtahové šachty, ze kterých trčí rezavé kabely. Procházet si to na mapě je zvláštní – jako bys četl dokument, kde každé okno je tiché svědectví.
- Kolmanskop (Namibie) – město, které pohltil písek. Doslova. Vstupuješ do domů a dveře jsou zaváté dunami. Na Street View jsou vidět jenom fasády, ale když si najdeš 360° fotky od turistů, vidíš obývák s pískem na podlaze.
- Centralia (USA, Pensylvánie) – tohle je město, které shořelo pod zemí. Uhelný důl vzplál v 60. letech a oheň hoří dodnes. Dneska je to skoro prázdná krajina. Pár domů, rozpraskaná silnice a z ní se kouří. Na google maps to vypadá jako normální vesnice, dokud nepřiblížíš a neuvidíš cedule „Pozor, nebezpečí propadu“.
- Varosha (Kypr) – kdysi luxusní letovisko plné hotelů, dnes zamrzlé v roce 1974. Prohlídka přes Street View je skoro jako sci-fi. Vidíš cedule v řečtině, nedoopravené fasády a pláž, kde se nesmí chodit. Přímo před tvýma očima je prázdno, ale slyšíš šumění moře.
Jak to vlastně funguje? Není to jenom nuda?
Upřímně? Ze začátku jsem čekal, že to bude chvíli zábavné a pak mě to omrzí. Jenže ono je to jako luštit křížovku. Každé místo má svoje detaily. Třeba v jednom opuštěném obchodě v Itálii (městečko Craco) jsou na policích ještě lahve od vína. Všiml sis? Stačí se přiblížit. Anebo v Havířově? Kdepak, tam je to jinak – česká města jsou spíš industriální. Ale třeba Most? Ten se jen přestěhoval. To už je jiná kapitola.
Co v tom vlastně hledám?
Možná je to touha po tichu. Nebo strach z toho, že čas nečeká. Když virtuálně stojíš před školou v Pripjati, kde na dvoře leží kočárek, uvědomíš si, že se všechno může změnit ze dne na den. A taky že tyhle příběhy nevypráví žádná kniha – vypráví je opadaná omítka, rezavé dveře a zarostlé sportovní hřiště. A já to můžu vidět bez jediné letenky.
Někdy večer si pustím takovou procházku. Sednu k počítači, dám si sluchátka a jako bych přestoupil do jiného světa. Je to levnější než cestování, ale pocit – ten je stejný. Jenom pořád čekám, až se v některém z oken rozsvítí světlo.