Ještě před pár lety by mi nikdo neřekl, že budu sedět u ranní kávy a virtuálně procházet hřbitov v Olomouci. Že si na monitoru přiblížím náhrobek, který jsem v reálu neviděl od pohřbu, a že mi na tom nebude připadat vůbec nic divného. Ale tady jsme. Street View vkročilo na půdu, která byla dlouho považována za nedotknutelnou – do světa ticha, vzpomínek a zavřených bran.
Když se otevřou neviditelné dveře
Pamatuju si, jak jsme jako děti chodili kolem městského hřbitova v Brně. Brána byla vždycky po setmění zamčená, klíč měl jen hrobník a pár zasvěcených. Když jsem teď otevřel Google Maps a kliknul na ikonku panáčka, hřbitov se přede mnou otevřel jako kniha. Už nemusím čekat na výročí, abych se podíval, jestli je hrob v pořádku. Můžu to udělat v pyžamu. A to je obrovská změna.
Hřbitovy jako veřejná prostranství
Dřív se chodilo na hřbitov jen z nutnosti – na pohřeb, Dušičky nebo výročí. Street View to mění. Najednou vídám na mapách, jak lidé klikají na hřbitovní cestičky, prohlížejí si kaple, dokonce si virtuálně posedí na lavičce. A to je dobře. Hřbitov přestává být jen místem smutku a stává se součástí veřejného prostoru, který si můžete „projít“ stejně jako park nebo náměstí.
- Pohled z ptačí perspektivy – někdy si člověk vůbec neuvědomí, jak rozlehlý hřbitov je, dokud ho neuvidí z výšky. Street View to umožňuje.
- Historie na dosah – díky propojení s mapami snadno zjistíte, kdo je kdo. Staré náhrobky mají najednou příběh.
- Dostupnost pro všechny – babička s berlemi si může projít hřbitov, aniž by fyzicky ušla kilometr. Pro ni je to dar.
Emoce v digitálním světě
Přiznám se, že první virtuální návštěva hřbitova pro mě byla zvláštní. Měl jsem pocit, že koukat na hrob přes obrazovku je neuctivé. Ale pak jsem si uvědomil, že to dělám s respektem. Že si dávám záležet, abych neklikal rychle, abych se zastavil u každého detailu. A hlavně – že díky tomu můžu vzpomínat, i když jsem zrovna v cizině. Moje sestra žije v Anglii, ale díky Street View může být každý advent u hrobu našich rodičů. To je víc než fotka.
Co se mění v praxi
Městské hřbitovy díky Street View postupně ztrácejí svou uzavřenost. Už to nejsou jen místa pro pozůstalé, ale také pro turisty, badatele nebo prostě zvědavce. A paradoxně to hřbitovům prospívá. Když si někdo virtuálně prohlédne hřbitov, často se tam pak vydá i fyzicky. Vídám teď víc lidí, kteří se procházejí mezi náhrobky, čtou jména, fotí si detaily. Hřbitov ožívá.
Zároveň to přináší nové výzvy. Soukromí. Někteří lidé nechtějí, aby jejich blízcí byli na veřejných snímcích. Aby jejich hrob byl součástí databáze. Diskutuje se o tom, zda by hřbitovy měly být ve Street View s možností odhlášení. Je to citlivé téma, ale zatím převažuje názor, že veřejný prostor je veřejný. A hřbitov je koneckonců parcela v katastru.
Moje osobní mapa vzpomínek
Mám teď v záložkách tři hřbitovy. Ten v rodném městě, kde leží moje babička. Ten v Praze, kde jsem jako student chodil na procházky. A ten v Olomouci, kde se zastavím vždycky, když jedu kolem. Všechny mám v prohlížeči. Všemi jsem prošel virtuálně. A v každém jsem našel něco nového – sochu, kterou jsem dřív přehlédl, strom, co tam před lety nebyl, nebo prostě jen ticho, které je na obrazovce stejně silné jako ve skutečnosti.