Když se klikání promění v objevování
Včera večer jsem se zasekla na Google Street View. Ne, nehledala jsem cestu k benzínce ani kontrolovala, jestli před kavárnou není zákaz stání. Prostě jsem jen tak bezcílně „chodila“ po světě. A víte, co mě úplně pohltilo? Venkovní schodiště. Ta věc, kterou normálně přejdeme bez povšimnutí, ale která najednou v digitálním světě vystupuje jako samostatný architektonický prvek plný příběhů.
Moje posedlost začala u jednoho strmého, úzkého schodiště v Lisabonu, porostlého mechem a lemovaného muškáty. A pak to jelo. Od betonových monolitů z panelákových sídlišť až po zaprášené kamenné stupně v indických horách. Street View se pro mě stal strojem času a mapou lidské kreativity zároveň.
Proč právě schodiště? A proč přes Street View?
Možná si říkáte, proč zrovna tohle. Schodiště je přece jen funkční věc – spojuje bod A s bodem B. Jenže ono je to taky plátno. Na něm se odráží dostupný materiál, klima, vkus doby i odvaha architekta. A Street View mi umožňuje skákat mezi kontinenty rychlostí kliku myši, aniž bych musela řešit letenky nebo jetlag.
- Staré Město v Praze: Křivolaké, omšelé stupně, které pamatují kočáry i tramvaje. Některé jsou tak úzké, že se na nich dva lidé sotva vyhnou. Je v nich cítit staletí.
- Kodaň: Minimalistické betonové desky, často kombinované se zelení. Čistota, geometrie, skoro až japonský zen. Žádné ozdoby, jen funkce a světlo.
- San Francisco: Ty ikonické dřevěné a kovové konstrukce na kopcích. Některé jsou doslova jako horská dráha pro pěší. Street View tady někdy padá, protože je to tak strmé, že se autu ani nechce.
- Indické Váránasí: Kamenné ghaty u Gangy. Schodiště tu nekončí, ale mizí pod vodou. Stupně jsou široké, rozmlácené časem a posvátné zároveň. Když to na Street View přiblížíte, vidíte na kamenech stopy po tisících bosých nohou.
Zapomněné betonové klenoty z 80. let
A pak je tu ta nejvíc fascinující kategorie – schodiště, která nikdo nemiluje. Myslím tím ta naše, česká, z panelových domů. Když jsem se na ně dívala přes Street View v různých částech republiky, uvědomila jsem si, jak jsou vlastně dramatická. Ty široké betonové rampy, které se lámou pod ostrými úhly, často s rezavějícím zábradlím. Žádný designový skvost, řekne si většina. Ale architektura je i o tomhle. Je to syrová, neokázalá poezie všednosti. A Street View mi umožnil si ji prohlédnout z úrovně kočárku nebo z ptačí perspektivy, když se kamera otočí.
Všimla jsem si, jak se na těch místech zastavuje čas. U schodiště na sídlišti v Kladně je na Street View z roku 2019 pořád stejná popraskaná dlaždice, co tam byla už v roce 2012. A já si připadala jako archeolog.
Co prozrazuje zábradlí, styčníky a materiál
Když se do schodišť na Street View ponoříte víc, začnete číst detaily. Nerezové zábradlí? To je známka investice a péče, často z 90. let. Kovové, natřené na zeleno nebo modro? To s největší pravděpodobností patří k socialistickému realismu. A dřevo? To je buď luxus historického centra, nebo naopak provizorium na chatě. Kamenné obrubníky místo schodů? To je fenomén, který jsem našla v rumunských vesnicích – příroda sama tvoří stupně.
Street View mi taky ukázal, jak se schodiště chová v různých ročních obdobích. Na snímcích z léta jsou rozpálená do běla. V zimě pod sněhem skoro neviditelná. A na podzim je pokrývá listí, což je paradoxně nejvíc poetické – příroda si bere architekturu zpátky.