Proč mě fascinují betonové krabice, kde nikdo nečeká
Včera večer jsem se zase na pár hodin ztratil v Google Street View. Ne, neplánoval jsem dovolenou ani nehledal cestu. Já se takhle toulávám pravidelně. Facebook mě nudí, Instagram je depresivní galerie dokonalého života, ale Street View? To je časosběrný dokument každodennosti. A tentokrát mě chytla jedna věc, kterou normálně přehlížíme – kryté zastávky MHD.
Zastávky. Ty šedé, neatraktivní konstrukce, které v zimě chránily před deštěm, v létě před sluncem, a většinu roku slouží jako plátno pro graffiti a reklamy na rychlé půjčky. Jsou všude. A přitom nikdo neví, kdo je navrhl. Když jedu autobusem a čumím z okna, vnímám je jen jako nutné zlo. Ale v Street View, kde je čas zastavený a obraz vyčištěný od ruchu, si jich všímám jinak. Jsou to tiché, betonové sochy v krajině.
Monolit jako architektonický manifest
Vezměte si takovou tu typickou českou zastávku z přelomu 60. a 70. let. Víte, jakou myslím? Tu s masivní střechou, která vypadá, jako by ji někdo usekl z paneláku, a prosklenými bočnicemi, které jsou buď rozbité, nebo zalepené špínou. Není to náhoda. Tyhle zastávky navrhovali lidé, co měli sen o moderním městě. O městě, kde je funkce královnou a estetika její věrnou služebnou.
Když si je prohlížím v Street View, vidím, jak se liší podle regionu. Na severu Čech jsou často robustnější, jakoby připravené na vlhko a důlní prach. V Praze zase najdete ty elegantnější, s subtilními ocelovými prvky, které připomínají styl bruselského metra v Bruselu (ano, ta souvislost tu je – obě města těžila ze stejného poválečného architektonického proudu).
- Funkcionalistická éra 60. let: Skleněné stěny, ocelové nosníky, minimalistický tvar. Často stavěné jako součást většího urbanistického celku.
- Normalizační beton 70.-80. let: Masivní, dalo by se říct až brutální. Střecha často tvořená jedním kusem železobetonu. Cílem byla odolnost, ne krása.
- Postsocialistický chaos 90. let: Reklamní plochy převládly nad designem. Zastávky vypadají, jako by se styděly samy za sebe a schovaly se za loga operátorů.
- Že ta betonová skořepina na zastávce v Kladně má úplně stejný prolis jako obklad na nedaleké výdejně mléka z 80. let. Není to náhoda. Dělal to stejný architekt nebo stejná prefabrika.
- Že lavička u zastávky v Ostravě je zkomolenina laviček z parků v Gottwaldově – dnes Zlíně. Stejný tvar, horší materiál.
- Že ta podivná stříška nad odpadkovým košem na sídlišti v Brně je ve skutečnosti torzo původního přístřešku na jízdenky.
Street View jako archiv zapomenutých detailů
Nejvíc mě na tom baví právě ten detail. V reálu si ho nevšimnete, protože spěcháte na tramvaj nebo koukáte do mobilu. Ale v tom digitálním skeči na obrazovce, kde se můžete přiblížit na kilometry vzdálenou mušku, najednou vidíte:
Street View mi umožňuje cestovat časem. Stačí se podívat na srovnání historických snímků z let 2009, 2012 a 2023. Vidím, jak zastávka zezlátne, zčerná, jak jí ubyde střecha, jak ji natřou na šílenou fialovou, a pak zase zůstane oprýskaná. Je to živá kronika města.
Kryté zastávky jako sochy, nejen přístřešky
Když o tom přemýšlím, tyhle zastávky jsou vlastně jedny z mála ryze veřejných architektonických děl, kterých si nikdo neváží. Nejsou to galerie, nejsou to kavárny. Jsou to funkční objekty, ale zároveň jsou to známky doby, ve které vznikly. A právě ta bezelstná anonymita z nich dělá skvělý materiál pro pozorovatele.
Někdy si říkám, jestli by nebylo fajn, kdyby někdo udělal výstavu nebo web, kde by se tyhle zastávky sesbíraly. Jako druh lidové architektury. Protože i když jsou ošklivé, je v nich obrovský kus historie. Jsou to svědci front na maso, prvních mobilů, prvních internetových kiosků i doby, kdy se na nich scházeli lidi bez chytrých telefonů.</