Proč mě fascinuje tenhle projekt?
Pamatuju si, jak jsem poprvé kliknul do Street View a přenesl se na křižovatku v tokijské čtvrti Šibuja. Nejdřív jsem koukal na ty davy lidí, pak na neonové nápisy, ale nakonec mi úplně ukradly pozornost dopravní značky. Vypadaly jako z jiného světa. Modré, bílé, s kanadskými žertíky napsanými japonsky – a já si uvědomil, že i když všichni řídíme auta, na silnicích mluvíme úplně jinou řečí.
Evropa: Kde se tradice potkává s chaosem
Když scrolluju Evropou v Street View, vždycky mě baví ten kontrast. Vezměte si Německo – tam značky vypadají, jako by je navrhoval úředník s logickým myšlením. Přísné, čisté, bez zbytečností. Pak ale otevřu Itálii a najednou vidím cedule, které vypadají, jako by je někdo napsal fixou na zeď. A přitom obě země používají stejný základní systém – Vídeňskou úmluvu o dopravních značkách.
- Německo: Modrá kulatá značka „Autobahn“ s bílým autem, žádný text navíc.
- Francie: Značky často doplněné o místní názvy v kurzívě, někdy i s historickými erby.
- Švédsko: Značky mají vyšší kontrast kvůli zimní tmě, a hlavně – žádné výstražné trojúhelníky, používají kosočtverce.
- Standardizace: Americké značky se řídí MUTCD, takže jsou skoro všude stejné – až na pár výjimek, jako Havaj, kde mají vlastní systém se svými znaky.
- Kanada: Francouzština a angličtina na jedné ceduli? Ano, ale v Quebecu to vypadá, že si každý dělá, co chce – občas jen obrázek bez textu.
- Mexiko: Značky často odkazují na místní kulturu, třeba siluetu sombrera na výstraze před dobytkem.
Asie: Když se znaky mění v umění
Asie je pro mě v Street View největší adrenalin. V Japonsku mají značky tak precizní design, že byste je mohli vystavit v galerii. Například ta jejich červená osmiúhelníková „Stop“ – je mnohem subtilnější než americká verze. V Číně je to jiný level – čínské znaky jsou dominantní, ale občas je doplňuje angličtina v tak malém písmu, že byste potřebovali lupu.
Korejský systém mě dostal nejvíc. Jejich značky jsou pastelově zelené, místo modré, a vypadají skoro jako reklamy na čaj. „Nechápu, proč to děláme takhle,“ říkal jsem si, ale pak jsem zjistil, že ta zelená má zlepšit čitelnost v mlze a dešti. A funguje to.
Severní Amerika: Pastva pro oči i pro nervy
Když se přepnu do USA, vždycky se zasměju. Značky jsou obrovské, barevně křiklavé a textu je tam tolik, že byste si mysleli, že se čtou jako noviny. Třeba v Texasu: cedule u dálnice vám řekne nejen „Exit 45“, ale i „Houston 30 miles, gas next 2 miles, watch for deer“. Evropan by zešílel.
Afrika a Blízký východ: Kde Street View ukazuje syrovost
Když jsem projížděl Maroko v Street View, všiml jsem si, že značky jsou často potrhané, zašlé a někdy úplně chybí. V Jižní Africe mají ale systém přesný – modré cedule s bílými písmeny, skoro jako v Nizozemsku. A pak jsem narazil na Omán: značky vypadají jako z futuristického filmu, s arabským písmem v křivkách, které se harmonicky prolínají s angličtinou.
V Keni jsem viděl ceduli, která varovala před slony, ale v angličtině a svahilštině – a slon nakreslený jako z dětské knížky. To je kouzlo Street View: ukazuje, že i dopravní značky vyprávějí příběh o kultuře, klimatu a chaosu každodennosti.
Proč to vlastně řeším?
Protože pokaždé, když otevřu Street View a najedu na mapu, cítím se jako cestovatel, ne jako turista. Ta dopravní značka na rohu není jen kus plechu – je to kodifikovaná myšlenka celé společnosti. A zatímco my v Praze koukáme na modré tabule s čísly silnic, v Japonsku se smějí na zelené kosočtverce a v USA vám křičí do obličeje „Slow Children“.
A víte co? Mně to prostě baví. Každý kontinent má svůj vlastní rytmus a značky jsou jen noty, podle kterých hrajeme.</