Procházka časem kliknutím myši
Občas si rád jen tak bezcílně bloumám po Google Street View. Nemám konkrétní cíl, jen se koukám tam, kam mě zrovna zavedou kliknutí. A teď v létě jsem narazil na něco, co mě úplně zastavilo. Na opuštěné křižovatce, zarostlé kopřivami, stála stará telefonní budka. Nebyla to ta moderní skleněná, ale klasická kovová červená, taková, jaké pamatuju z dětství. Stála tam osamocená, jako pomník dob, kdy se bez mincí nebo karty nedalo zavolat ani na záchranku.
Proč mě ty budky vlastně baví?
Možná je to nostalgie. Když jsem byl malej, tahle budka v naší ulici sloužila jako tajný klubovna. Dneska už v ní nikdo nestojí s krabičkou sirek a rozčileným hlasem. Street View mi umožňuje vrátit se na místa, kde ty budky kdysi stály, a vidět, co s nimi udělal čas – jestli je ještě někdo používá jako úkryt před deštěm, nebo jestli se z nich staly skladiště pavučin.
A právě to je na tom kouzelné. Není to jen o technice. Je to o tom, že si můžeme prohlédnout, jak tyhle “historické telefony” přežívají v digitální éře. Na jedné straně mobilní telefony, aplikace, všichni pořád online. Na druhé straně tyhle nemotorné krabice, které se tváří, že ještě čekají na hovor.
Z mapy do reálného světa
Street View není jen nástroj na hledání cesty. Je to stroj času. Můžete si otevřít mapu a najít budku, u které jste stáli jako puberťáci a brečeli do sluchátka. Nebo objevit tu, co stojí na samotě u lesa, někde na Vysočině. Někdy vás překvapí, že je budka stále v provozu – třeba na malém nádraží, kde signál chytnete jen když stojíte na jedné noze. Jindy je z ní jenom torzo, zrezivělá kostra.
Nedávno jsem takhle “jel” po Staromáku v Praze a k mému úžasu tam na rohu stála nově natřená budka. Google ji nafotil v době, kdy byla ještě v perfektním stavu. Je to ironie – digitální snímek zachovává něco, co v reálném světě pomalu mizí. Už dávno není potřeba házet dvoukorunu, abyste si promluvili. Dneska se fotí selfie do Instagramu.
Jaké budky ještě žijí?
Když se kouknete na mapu, všimnete si, že ty staré budky nejsou všude stejné. Některé jsou úplně stejné jako v roce 1990, jiné dostaly nový kabát. Třeba na vsích, kde se nevyplatí tahat optiku, se budka stala místní dominantou – lidé u ní sedávají na lavičce, i když už nikdo nevolá. Street View ukazuje, jak se tyto stavby přizpůsobují nové době:
- Už jako umělecké objekty – někde je místní umělci pomalovali nebo do nich dali knihovničku.
- Jako úkryty pro zvířata – v budkách se občas schovávají kočky nebo ptáci.
- Jako muzejní exponáty – v historických centrech je zrenovují a nechají jako turistickou atrakci.
- Jako memento – u silnice, kde už dávno nikdo nezastavuje.
Nejvíc mě ale baví ty, co stojí na místech, kde se nikdo neobjevuje – uprostřed pole, na kraji lesa, u zbořené boudy. Street View je zachytil v okamžiku, kdy na ně svítí slunce a vypadají skoro jako z reklamy na “staré dobré časy”.
Proč je tohle vůbec důležité?
Já si myslím, že je to důležité právě proto, že to není důležité. Není to o technologii, ale o lidech. O tom, jak se měníme my, ne jen budky. Když se dneska podívám na Street View na budku u svého domu z dětství, už je pryč. Na jejím místě je automat na kávu a lavička. Ale já vím, že tam kdysi stála a že se na ni dívám skrz digitální okno, které ji ukazuje naposledy. Je to trochu smutné, ale taky fascinující.
A až příště budete projíždět nějaké zapadlé místo v České republice, zkuste si vyhledat jednu z těch starých budek. Možná na vás mrkne z monitoru jako starý známý, co už dávno odešel do důchodu, ale pořád se rád ukazuje.